Ráda bych shrnula všechny svoje zážitky a poznatky za poslední týden. Musím říct, že se mi studium v zahraničí nezdá takové „
lážo plážo“, jak všichni říkali. Od úterý do čtvrtka mám přednášky, kde se snažím zachytit každé slovo, takže při návratu na kolej mám hlavu jako balón.
:-) Pokud mluví rodilý Rakušan svojí řečí, je pro mě zázrak pochopit smysl každé druhé věty. Tento týden už jsem navštívila všechny přednášky a musím říct, že vcelku úspěšně. Nemusím měnit žádné předměty a všechny předměty se více či méně týkají mého oboru. Laboratoře budou probíhat blokově od poloviny listopadu, každý den, 3 týdny. Všichni učitelé se zdají být milí. Nikomu nedělalo problém se se mnou bavit anglicky, jelikož si nejsem jistá, že bych se v němčině vyjádřila zcela správně.
:-) Na druhou stranu, když ale tady na bytě se spolubydlícími probíráme charakter a zvyky Rakušanů, docházím k docela zajímavým poznatkům. Mám pocit že většina mladých Rakušanů je vychovávána v pocitu neustálé konkurence a v pocitu toho, že „já musím být ten nejlepší“. Rozhodně jsem tu nepotkala někoho kdo by trpěl pocitem méněcennosti. A z toho plyne třeba situace ve škole. Když si vzpomenu na svůj první den na VUT, tehdy jsem se seznámila s lidmi, se kterými se přátelím i teď. Tady jsem ještě po 14 dnech navštěvování kurzů nemluvila s jediným člověkem. A není to tím, že jsem cizinec. Oni se nebaví ani mezi sebou. Neumím si dost dobře představit, že bych tu třeba byla nemocná a měla někoho požádat o půjčení přednášek. U nás to pro nikoho není sebemenší problém. Tady prostě nesmím onemocnět.
Dalším postřehem je, že se takto opravdu chovají jen mladí Rakušané. Ve středu jsem navštívila Erasmus karaoke párty pořádanou pro Erasmus studenty ze všech vídeňských univerzit. Nad očekávání jsem tam potkala moji bývalou francouzskou spolubydlící (pravdou je, že jsem ji tam čekala, protože ona ještě nevynechala jedinou Erasmus párty :-)). Na této akci jsem se seznámila s tolika milými a normálními a komunikativními lidmi, že právě toto mě přesvědčilo, že jenom praví Rakušané jsou tak zvláštní. Musím podotknout, že pouze mladí, protože většinou, když se ztratím, žádám o radu starší lidi a ti mi vždycky velice ochotně poradí. Dokonce je ani někdy nemusím žádat o radu, jenom stačí vidět, jak jsem dezorientovaná a už ke mně přiskočí a ochotně mě dovedou kam potřebuji.
Dalším poznatkem je to, že bych chtěla velice pochválit organizaci začátku roku, registraci studentů do dalších ročníku, získávání kartiček studentů – na naší české univerzitě!!! To co jsem zažila tady za prvních 14 dnů je pro normálního českého studenta dosti nepředstavitelné. Teprve po 14 dnech jsem dosáhla stavu kdy mám úplně všechno vyřízeno. Přijde mi to dost dlouhá doba, když musím 14 dnů chodit do školy pěšky cca 4 km, nebo se nemůžu přihlásit ve škole na počítače, nebo si stáhnout přednášky ze školního webu. Jinak musím říct, že jsem moc spokojená. :-)))
Jediné, co mě teď trochu trápí je…že musím překládat a překládat a překládat…
A ještě něco jsem chtěla napsat. To mě velice pobavilo. Na konci každé přednášky všichni buší pěstmi do stolu – jako dík za pěknou přednášku. Poprvé jsem vůbec nevěděla co se děje a teď už buším taky. Možná by se něco podobného mohlo zavést i u nás. :-)
