Schloss Schönbrunn

Sobotní výlet se nám opravdu vydařil. Původně jsme plánovaly, že půjdeme všechny tři (spolubydlící), ale Irina, jelikož už v Schönbrunnu byla, tak se nakonec výletu nezúčastnila. Z domu jsme vyrazily kolem dvanácté, protože prohlídky zámku jsou pouze do pěti hodin. Metrem U4, které jede až přímo na stanici Schönbrunn. Nejdříve jsme si prošly celou zahradu - tedy snažily jsme se projít, protože ještě nikdy předtím jsem nebyla v tak veliké zahradě. :-) A nádherné samozřejmě. V létě to musí být úžasné, ale i podzimní padající listí mě vzalo za srdce. :-))) Došly jsme až nahoru ke Gloriette a pak zase dolů k Palm House, kolem labyrintu a zoo. V zahradě jsou různé altánky a spousta soch, atrakcí a fontánek.
Než jsme prošly celou zahradu, trvalo nám to něco přes dvě hodiny. Poté jsme zamířily do zámku. Vybrali jsme si samozřejmě nejlevnější :-) trasu Imperial Tour za (pro studenty) 8,50,-, která zahrnovala 22 místností, jsou to téměř tři čtvrtiny zámku. Neviděly jsme pouze nějaké místnosti Marie Terezie.
Vevnitř jsem musela nechat v šatně batoh, což mě rozlítilo, jelikož spolubydlící si kabelku nechat mohla. Že prý je na osobní věci a to je povoleno. Ale já jsem mela v batohu taky jenom osobní věci. :-(
V další místnosti jsme dostaly takový speciální přístrojek, který mluvil přímo do ucha a mohly jsme si projít zámek bez průvodce. Dokonce jej měli i v češtině, takže jsem si prohlídku zámku řádně užila. :-)))
Opět přikládám několik fotek (ne několik, spíš několik desítek, protože to musíte vidět :-))
A hlavně tu speciální kačenku na jezírku. :-)

http://www.schoenbrunn.at

Schönbrunn zepředu

Park

Já
Schönbrunn ze zahrady
Gloriette a jáSchloss Schönbrunn
Já
Park
Speciální kačenka
The Neptune Fountain
Pohled od Gloriette
Gloriette
Park
Palm House

Staatsoper - Der Rosenkavalier

Včera jsme se na poslední chvíli s Õzgu rozhodly, že vyrazíme do opery. Bylo už odpoledne, takže jsme si s chystáním musely pěkně pohnout. Opera začínala 6:30 a pro lístky na stání je nejlepší jít tak dvě hodiny předem. Před pátou jsme se teprve dostaly z domu. Lístky na sezení byly beznadějně vyprodané už na několik dní dopředu, tak jsme šly zkusit štěstí k zadnímu vchodu na stání. Fronta nebyla tak veliká jak jsme předpokládaly a velice mile nás překvapilo, že lístky na stání stály od dvou do tří Euro. Mazaně jsme si koupily lístky na galerii odkud bylo velice dobře vidět a stály jenom 2E. Uvnitř jsme byly tak hodinu před začátkem. Lidé utíkali, aby si zabrali ta nejlepší místa. :-) A my jsme udělali to co ostatní a viděly jsme velice dobře. Když si člověk obsadí místo, uváže si kolem zábradlí šál a to je znamení pro ostatní, že místo není volné.
Představení bylo úžasné, ale taky úžasně dlouhé. Občas jsme stály a občas jsme seděly na schodku za námi a jenom poslouchaly. Titulky jsme si nastavily v angličtině, ale ani tak nebylo jednoduché pochopit o čem opera vlastně je. :-))
Každopádně zážitek nejkrásnější. Přikládám několik fotografií. Uvnitř se fotit mohlo, ale pouze mimo představení.

http://www.staatsoper.at

Neděle kdy se nic nedělá a Hundertwasserhaus

Včera jsme se s Jirkou rozhodli, že někam vyrazíme, jelikož nám ale oběma nebylo ještě po naší týdenní chřipce dobře, preferovali jsme nějaké vnitřní prostory. V báječné příručce o Vídni jsem našla blízko mého ubytování jedno malé muzeum - Wiener Kriminalmuseum, krátký popis muzea zněl zajímavě, tak jsme se tam vypravili. Vstup za 5E do tak malého muzea nás překvapil, ale říkali jsme si že o to zajímavější to musí být. :-) A taky bylo. Koupila jsem si anglickou příručku, kde byla stručně popsaná každá místnost. Zvenku vypadalo muzeum docela malé, ale vevnitř bylo místností hodně, byly uspořádány podle století a vývoje policejního systému ve Vídni. V několika prvních místnostech byly mučící nástroje, různé gilotiny a kreslené obrázky. V dalších místnostech začaly být obrázky na můj vkus až moc morbidní a když sem objevila v jedné vitrínce skutečnou lidskou hlavu zavražděné ženy, napadlo mě, že tohle opravdu nebyl ten nejlepší nápad. Místnosti od začátku 19. stol., když už se začaly na místě činu mrtvoly fotit, jsem jenom proběhla s průvodcem před očima, abych náhodou něco neviděla. Možná kdybych lépe uměla německy, bylo by pro mě snazší si přečíst o jednotlivých případech a bylo by to pro mě zajímavější. Pokud jsem se ale jenom dívala na fotografie a různé vražedné nástroje, bylo mi z toho všeho zle. Takže toto muzeum doporučuji pouze pro silnější povahy nebo lidem, kteří se o toho téma opravdu zajímají.
Abychom si zlepšili náladu, rozhodli jsme se ještě zajet k Hundertwasserhausu. Byl to vždycky můj sen vidět tuto budovu na vlastní oči a včera se mi splnil. Škoda, že byla taková zima. Ještě bych ráda zašla do KunstHausWien, kde jsou vystaveny práce tohoto malíře, výtvarníka a architekta. Přikládám několik fotografií.

Škola

Ráda bych shrnula všechny svoje zážitky a poznatky za poslední týden. Musím říct, že se mi studium v zahraničí nezdá takové „lážo plážo“, jak všichni říkali. Od úterý do čtvrtka mám přednášky, kde se snažím zachytit každé slovo, takže při návratu na kolej mám hlavu jako balón. :-) Pokud mluví rodilý Rakušan svojí řečí, je pro mě zázrak pochopit smysl každé druhé věty. Tento týden už jsem navštívila všechny přednášky a musím říct, že vcelku úspěšně. Nemusím měnit žádné předměty a všechny předměty se více či méně týkají mého oboru. Laboratoře budou probíhat blokově od poloviny listopadu, každý den, 3 týdny. Všichni učitelé se zdají být milí. Nikomu nedělalo problém se se mnou bavit anglicky, jelikož si nejsem jistá, že bych se v němčině vyjádřila zcela správně. :-) Na druhou stranu, když ale tady na bytě se spolubydlícími probíráme charakter a zvyky Rakušanů, docházím k docela zajímavým poznatkům. Mám pocit že většina mladých Rakušanů je vychovávána v pocitu neustálé konkurence a v pocitu toho, že „já musím být ten nejlepší“. Rozhodně jsem tu nepotkala někoho kdo by trpěl pocitem méněcennosti. A z toho plyne třeba situace ve škole. Když si vzpomenu na svůj první den na VUT, tehdy jsem se seznámila s lidmi, se kterými se přátelím i teď. Tady jsem ještě po 14 dnech navštěvování kurzů nemluvila s jediným člověkem. A není to tím, že jsem cizinec. Oni se nebaví ani mezi sebou. Neumím si dost dobře představit, že bych tu třeba byla nemocná a měla někoho požádat o půjčení přednášek. U nás to pro nikoho není sebemenší problém. Tady prostě nesmím onemocnět.

Dalším postřehem je, že se takto opravdu chovají jen mladí Rakušané. Ve středu jsem navštívila Erasmus karaoke párty pořádanou pro Erasmus studenty ze všech vídeňských univerzit. Nad očekávání jsem tam potkala moji bývalou francouzskou spolubydlící (pravdou je, že jsem ji tam čekala, protože ona ještě nevynechala jedinou Erasmus párty :-)). Na této akci jsem se seznámila s tolika milými a normálními a komunikativními lidmi, že právě toto mě přesvědčilo, že jenom praví Rakušané jsou tak zvláštní. Musím podotknout, že pouze mladí, protože většinou, když se ztratím, žádám o radu starší lidi a ti mi vždycky velice ochotně poradí. Dokonce je ani někdy nemusím žádat o radu, jenom stačí vidět, jak jsem dezorientovaná a už ke mně přiskočí a ochotně mě dovedou kam potřebuji.

Dalším poznatkem je to, že bych chtěla velice pochválit organizaci začátku roku, registraci studentů do dalších ročníku, získávání kartiček studentů – na naší české univerzitě!!! To co jsem zažila tady za prvních 14 dnů je pro normálního českého studenta dosti nepředstavitelné. Teprve po 14 dnech jsem dosáhla stavu kdy mám úplně všechno vyřízeno. Přijde mi to dost dlouhá doba, když musím 14 dnů chodit do školy pěšky cca 4 km, nebo se nemůžu přihlásit ve škole na počítače, nebo si stáhnout přednášky ze školního webu. Jinak musím říct, že jsem moc spokojená. :-)))

Jediné, co mě teď trochu trápí je…že musím překládat a překládat a překládat…

A ještě něco jsem chtěla napsat. To mě velice pobavilo. Na konci každé přednášky všichni buší pěstmi do stolu – jako dík za pěknou přednášku. Poprvé jsem vůbec nevěděla co se děje a teď už buším taky. Možná by se něco podobného mohlo zavést i u nás. :-)

UNO-City, Donauturm

Včera jsme podnikli výlet, celkem dlouhý výlet, za Dunaj do městečka UNO-City a na věž Donauturm nacházející se v přilehlém parku. Městečko je velice zajímavé - takové samo pro sebe. Dříve jsem si myslela , že se v tomto prostoru nacházejí pouze kancelářské budovy, ale včera jsem zjistila, že v komplexu je mnoho obytných budov, obchod, kostel (velice moderní) a lékař. Parkem za městečkem jsme došli k věži, odkud právě několik nešťastníků skákalo bungee jumping. :-) Výjezd na věž nás jako studenty přišel na 4,40 E, což je slušná cena. A výhled? - posuďte sami :-)

UNO-City z druhé strany Dunaje
Dunaj
Budovy v UNO-City

Vláček v parku

Donauturm

Pohyb rychlovýtahů

Výhled z věže

Skokani